Пташина казка [Карел Чапек] (fb2) читать постранично, страница - 3

як усі птахи, ні зерна, ані черв'ячків, а злетів собі в небо, заспівав «Алілуйя», а тоді сказав птахам: «Дорогі птахи, я повинен віддячити вам за те, що висиділи мене. Отож ви літатимете від сьогоднішнього дня в небі. Вам треба лише змахнути крилами, а потім — пурх! — і ви вже літаєте. Увага, починаємо: раз, два, три!» За оцим «три» птахи злетіли та літають і досі. Лише курка не вміє літати за те, що відмовилася сидіти на небесному яйцеві. А що це свята правда, спитайте в карлштейнського ворона.

— Друзі, увага! — сказав кос. — Раз, два, три!

За цим усі птахи стрепенули хвостиками, змахнули крилами й полетіли, кожна зі своєю піснею та в своїх справах.

________________________

Газета «Lidové noviny», Прага, 8 червня 1930 року

Оригінал

Karel Čapek

POHÁDKA PTAČÍ

Kdepak, děti, to vy nevíte, co si ptáci povídají. Oni si totiž vypravují lidským jazykem jenom časně zrána, při východu slunce, kdy vy ještě spíte, později, za bílého dne, už nemají pokdy na mnoho řečí — to víte, to dá nějakou sháňku, tady zohnout zrníčko, tam vyhrabat žížalu nebo tuhle čapnout ve vzduchu mouchu.

Takový ptačí tatínek aby si ulítal křídla, zatímco ptačí maminka musí doma opatrovat děti. Proto si ptáci povídají jenom časně zrána, když otevrou ve svých hnízdech okna, vyloží peřinky k vyvětrání a vaří si snídani.

„Brý ráno,“ křičí kos, co má hnízdo na borovici, na souseda vrabčáka, co bydlí v okapu. „Už je čas.“

„Vím, vím, vím,“ povídá vrabec. „Už abych lít, kde bych něco štíp, štíp, štíp, aby bylo co jíst, viď?“

„Vskutku, vskutku,“ brouká holub na střeše. „Jsou s tím starosti, brachu. Málo zrní, málo zrní.“

„Tak, tak,“ přizvukuje vrabec vylézaje z postýlky. „To dělají ta auta, víš? Dokud bylo koní víc, bylo všude rozsypáno zrní, ale teď? Teď auto přeletí a nenechá po sobě nic, nic, nic!“

„Jen smrdí, jen smrdí,“ vrká holub. „Zatrápený život, brr! Raději praštit tou rachotou, člověče! Co já se nakroužím a navrkám, a co za tu práci mám? Ani hrstku zrní. To jsou hrozné poměry.“

„Myslíš, že vrabci jsou na tom líp?“ čepýří se vrabec. „Já ti povím, kdybych tu neměl rodinu, já bych někam ulít -“

„Jako ten vrabec z Dejvic,“ ozval se v houští střízlík.

„Z Dejvic?“ řekl vrabec. „Tam mám jednoho známého, jmenuje se Filip.“

„To není ten,“ pravil střízlík. „Ten vrabec, co ulít, se jmenoval Pepík. Tak to vám byl takový ježatý vrabčák, ani se pořádně nemyl a nečesal a jenom celý den nadával: že prý je v Dejvicích nuda a otrava, a copak jiní ptáci, ti prý si na zimu letí na jih, takhle na Riviéru nebo do Egypta, jako špačci a čápi a vlaštovky a slavíci, jenom vrabec aby se po celý život dřel v Dejvicích. „A to já tak nenechám,“ pokřikoval ten vrabec, co se jmenoval Pepík, „když si může letět do Egypta taková vlaštovka, co bydlí na Růžku, proč bych tam, lidičky, neletěl já? A just tam poletím, abyste věděli, jen co si sbalím svůj kartáček na zuby a noční košili a pálku a míčky, abych tam mohl hrát tenis. Počkejte, jak já to v tenise natřu Cochetovi a Koželuhovi a Tildenovi, já už mám na ně fortel a fintu, já budu dělat, jako bych vyhazoval míček, ale místo míče poletím já sám, a když po mně plácnou raketou, tak jim frnknu neboli pláchnu, víš? víš? víš? A když je všechny porazím, ožením se s bohatou Američankou a pak si koupím Valdštejnský palác a tam si udělám na střeše hnízdo, ale ne z nějaké obyčejné slámy, ale z rýžové slámy a marzolánu a ratafie a z mořské trávy a koňských žíní a veverčích ocásků, hečte!“ — Tak se kasal ten vrabčák a každého rána povykoval, že má těch Dejvic už po krk a že poletí na Riviéru.“

„A letěl?“ ptal se z borovice kos.

„Letěl,“ pokračoval v houští střízlík. „Počkal jen do osmadvacátého října, aby slyšel hrát vojenskou muziku — na tu on si potrpěl — a hned zrána se pustil na jih. Jenže vrabci nikdy na jih nelítají, a proto neznají tu pravou cestu. A ten vrabec Pepík neměl ani dost brků neboli peněz, aby mohl v hospodě přenocovat, to víte, vrabci jsou odjakživa proletáři, protože se po celý den jen tak proletují po střechách. Zkrátka, vrabec Pepík se dostal jen do Kardašovy Řečice a dál už nemohl, neměl ani findu, ještě byl rád, že mu vrabčí starosta v Kardašově Řečici přátelsky řekl: „Ty kujóne toulavá, ty budižkničemu, ty si myslíš, že v Kardašově Řečici máme dost koňských kobližek a kobylinců pro každého pobudu, krajánka, vandrovního čili poběhlíka? Chceš-li, abychom ti povolili pobyt v Kardašově Řečici, tak nesmíš zobat na náměstí ani před hospodou ani na silnici, jako my starousedlíci, alebrž jenom za humny, a za byt se ti z moci ouřední vykazuje věchýtek slámy v kůlničce u popisného čísla padesát sedm. Tady podepiš ten konskripční list a syp, ať tě už nevidím.“ – A tak se stalo, že vrabec Pepík z Dejvic, místo aby letěl na Riviéru, zůstal v Kardašově Řečici.“

„A je tam podnes?“ ptal se holub.

„Podnes,“ řekl střízlík. „Já tam mám tetičku, a ta mi o něm povídala. Prý se jenom posmívá kardašovořečickým vrabcům a povykuje: to prý je holá nuda a otrava, být vrabcem v Kardašově Řečici, ani tramvaj prý tam nemají jako v Dejvicích, ani tolik aut, ani hřiště Slavie a Sparty, no, dočista nic, a že ho ani nenapadne, aby umřel dlouhou chvílí v Kardašově Řečici, on že má pozvání na Riviéru a že jen čeká, až mu dojdou z Dejvic peníze. A tolik toho napovídal o Dejvicích a Riviéře, že i v Kardašově Řečici začali vrabci věřit, že by jim bylo jinde líp, a proto si už nehledí svého zobání a jen čimčarují a povykují a reptají, jako to dělají vrabci všude na světě, a říkají: „Všude jinde líp, líp, líp!“„

„Ba,“ ozvala se sejkorka, sedící v dřínovém keři, „jsou takoví divní ptáci. Tuhle u Kolína, v takovém úrodném kraji, žila jedna vlaštovka a ta se dočetla v novinách, že u nás se dělá všechno špatně, ale zato v Americe, panečku, tam jsou jinačí filutové, co všechno dovedou, a kdesi cosi. Tak si ta vlaštovka vzala do hlavy, že se do té Ameriky musí podívat. A jela tam.“ „Jak?“ zeptal se honem střízlík.

„To nevím,“ pravila sejkorka, „nejspíš po lodi. A třeba také po vzducholodi. To si mohla udělat na bříšku vzducholodi hnízdo neboli kabinu s takovým okýnkem, aby mohla vystrkovat hlavu a třeba i plivnout dolů. Zkrátka, za rok se zase vrátila a říkala, že byla v Americe a tam že je všechno jinačí než u nás, kdepak, to prý není srovnání, jaký tam je pokrok, například ani žádní skřivani prý tam nejsou, a domy prý jsou tam tak strašně vysoké, že kdyby měl vrabec na střeše hnízdo a z toho hnízda by mu vypadlo vajíčko, že by to vajíčko padalo tak dlouho, než by dopadlo, že by se z něho cestou vylíhl mladý vrabec a dorostl by a oženil by se a měl by hromadu dětí a zestárl by a umřel by v požehnaném věku, takže by dolů na chodník místo vrabčího vajíčka dopadl starý mrtvý vrabec. Tak vysoké domy prý tam jsou. A taky ta vlaštovka říkala, že v Americe se všechno staví z betonu a že ona se tomu naučila, ať jen prý se přijdou všechny vlaštovky podívat, že ona jim ukáže, jak se staví vlaštovčí hnízdo z betonu, a ne jen tak z bláta, jako to ty hloupé vlaštovky dělaly doposud. Tak se vám sletěly vlaštovky až z Mnichova Hradiště a Čáslavě a Přelouče, z Českého Brodu a z Nymburka, ba i ze Sobotky a Čelákovic, to bylo tolik vlaštovek, že pro ně lidi musili napnout sedmnáct tisíc tři sta čtyřicet